Jeden zákonodárce může navrhnout pouze jednoho kandidáta na prezidenta republiky

Volební senát Nejvyššího správního soudu odmítl návrh na zrušení registrace kandidátních listin pěti kandidátů na prezidenta republiky, a to Petra Hanniga, Marka Hilšera, Jiřího Hynka, Vratislava Kulhánka a Mirka Topolánka.

Volební senát návrh Terezie Holovské odmítl s tím, že ačkoliv je navrhující občankou ve smyslu § 65 odst. 2 zákona č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky, v projednávané věci jí aktivní legitimace k podání návrhu nesvědčí, neboť se současně nedomáhala ochrany své vlastní registrace.

Ve věci soudní ochrany registrace kandidátní listiny upravuje § 65 zákona o volbě prezidenta republiky dva typy návrhů. Podle § 65 odst. 1 jde jednak o návrh proti rozhodnutí o odmítnutí kandidátní listiny. Na základě tohoto ustanovení „se mohou navrhující poslanci, navrhující senátoři, navrhující občan a kandidát uvedený na kandidátní listině, která byla odmítnuta, do 2 pracovních dnů od doručení rozhodnutí domáhat ochrany u soudu podle jiného právního předpisu.“ Podle § 65 odst. 2 zákona o volbě prezidenta republiky je dále možné podat návrh protiprovedení registrace kandidátní listiny, prostřednictvím něhož„se mohou navrhující poslanci, navrhující senátoři a navrhující občan do 2 pracovních dnů od doručení rozhodnutí domáhat ochrany u soudu podle jiného právního předpisu.“

Nejvyšší správní soud uvedl, že i kdyby byl postup navrhovatelky veden úmyslem nezahajovat soudní řízení, které má mizivou šanci na úspěch, vážnost vlastní kandidatury lze stěží demonstrovat tak, že se účastník o svá práva nebude brát v řízení, které je k tomuto účelu primárně určeno, tj. v projednávané věci v řízení proti rozhodnutí o odmítnutí kandidátní listiny podle § 65 odst. 1 zákona o volbě prezidenta republiky. Nejvyšší správní soud se s ohledem na skutečnost, že není dána aktivní legitimace na straně navrhovatelky, podáním věcně zabývat nemohl.

Soud zároveň považoval za důležité vyjádřit se vyjádřit se nad rámec (obiter dictum) k otázce, zda tentýž poslanec nebo senátor může svým podpisem podpořit vícero kandidátů na prezidenta republiky.

„Je nezadatelným úkolem volebního soudu a jeho povinností přispívat k ochraně voleb v jejich objektivním i subjektivním smyslu. Přitom má mít na zřeteli, že kultivaci volebního procesu napomůže nejen tím, že do voleb zasáhne zrušovacím rozhodnutím, nýbrž také přesným, rozumným a předvídatelným výkladem právních norem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 73/06). Soudní judikatura má totiž v těchto případech i funkci preventivní a symbolickou. Dobrou službu může soud vykonat i „jen“ tím, že upozorní na zjištěnou nezákonnost a vyloží, co se má dít, aby se podobné pochybení neopakovalo v budoucnu“, uvádí se v rozhodnutí soudu.

Nejvyšší správní soud se podíval historicky na volby prezidenta od roku 1993, soudci prozkoumali i pokusy o zavedení přímé volby i to, zdali se náhled na otázku podpory kandidátů poslanci a senátory změnil.

„Úsilí o zavedení přímé volby prezidenta provázelo společenskou a politickou debatu od vzniku samostatné České republiky. Zesílilo zejména na základě zkušeností z poslední nepřímé volby prezidenta v roce 2008. V průběhu existence samostatného českého státu bylo předloženo do parlamentního projednávání deset návrhů na změnu volby prezidenta. Ve všech těchto návrzích byl bezvýjimečně respektován základní princip nominace prezidentského kandidáta, tedy, že navrhující jednotka (jeden občan, jeden poslanec, jeden parlamentní klub, jedna politická strana či hnutí atd.) může navrhovat jen jednoho kandidáta,“ stojí mimo jiné v usnesení.

Ústavní a zákonná úprava přímé volby prezidenta republiky, praxi navrhování kandidátů nezměnila. Zachovala „kvalifikované“ navrhovatele z řad zákonodárců a přinesla dvě zásadní změny. Jednak přidala možnost, aby kandidát byl navržen kterýmkoliv občanem tehdy, jestliže se prokáže jistá reprezentativnost podpory jeho návrhu (vyjádřená nejméně 50.000 občany), jednak změnila volební „těleso“. Místo Parlamentu volí prezidenta přímo lid.

Přímá volba přinesla také jednu kvantitativní změnu parlamentní nominace. Dle původní úpravy bylo k nominaci kandidáta na prezidenta republiky zapotřebí nejméně deset senátorů (více než 12 % všech senátorů), přičemž u poslanců pro nominaci kandidáta postačovalo stejné množství poslanců (pouhých 5 % z celkového počtu poslanců). Zvýšením počtu navrhujících poslanců z deseti na dvacet tak došlo k nastolení proporcionální rovnoprávnosti mezi oběma komorami, obdobně jak se tato dodržuje i v jiných zákonech [srov. čl. 39 odst. 3 a 4 Ústavy či § 64 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Do první přímé volby prezidenta republiky v letech 2012-2013 po nabytí účinnosti prováděcího zákona č. 275/2012 Sb., prošlo přes registrační řízení devět kandidátů. Pouze tři z nich nebyli kandidáty občanskými. U žádného z těchto kandidátů nedošlo k duplicitní nominaci.    

„Pokud by byl akceptován názor, že tentýž poslanec nebo senátor může podpořit kandidaturu více kandidátů na prezidenta republiky, pak by se mohlo stát, že by se tento poslanec nebo senátor mohl ocitnout tak říkajíc „na obou stranách řízení“. Registrace jím navrženého kandidáta by byla zpochybňována navrhovateli protikandidáta, mezi jimiž však také figuruje. Byl by daný poslanec na straně navrhovatele či odpůrce? Čí práva by v řízení hájil? Kdo s kým a proti komu by se vlastně účastnil politické soutěže?,“ uvedl soudce zpravodaj v dané věci Josef Baxa.

Výjimečnost postavení každého jednotlivého poslance či senátora spočívá mimo jiné v tom, že reprezentuje určité hodnotové, názorové a morální postoje; je reprezentantem lidu zvoleným do konkrétního zastupitelského sboru na vymezené časové období. Důvěra daná mu jeho voliči, občany České republiky, je přímo spjatá právě s jeho osobností vymezenou chováním a názory, které ho utvářejí. Podepsáním kandidátní listiny určitému kandidátovi se poslanec či senátor nestará o „větší pestrost soutěže“, neposuzuje vhodnost více možných kandidátů, ale provede svým návrhem výběr nejvhodnějšího z nich - reprezentanta svých voličů. Jak správně poznamenala navrhovatelka, poslanec či senátor by měl před podpisem vážit, koho ke kandidatuře navrhne. K vážnosti takové úvahy jej zavazuje parlamentní slib, který zní: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí." (čl. 23 odst. 3 Ústavy).

„Poslanci a senátoři nemají být chladnokrevně kalkulujícími sázkaři, kteří své podpisy (aktiva) rozdělují (diverzifikují) mezi jednotlivé závodníky, aby si tak zvýšili možnost úspěchu (třeba i tím, že záměrně rozředí soutěž množstvím kandidátů za účelem jejich vzájemné eliminace s kalkulací na postupová místa v druhém kole závodu), ale spíše „majiteli“ jednoho koně, kteří ve stejném závodu sází pouze na svého svěřence, protože věří v jeho vítězství,“, zdůraznil Baxa.

Nejvyšší správní soud tedy na základě všech výše uvedených argumentů uzavřel, že v mezidobí od zavedení ústavní úpravy přímé volby prezidenta republiky do dneška nedošlo k žádné relevantní změně právní úpravy, a není tedy ani důvod ke změně náhledu na její aplikaci a interpretaci. Odklon od dosavadního názoru a rozhodovací praxe Ministerstva vnitra je tak ničím neodůvodněný.

Ministerstvo vnitra kandidáty na prezidenta Petra Hanniga, Marka Hilšera, Jiřího Hynka, Vratislava Kulhánka a Mirka Topolánka zaregistrovalo. Jejich registrace byla napadena navrhovatelkou, které toto právo nesvědčí. Jestliže registraci nenapadl úspěšně nikdo z těch, jimž právo podat takový návrh přiznává, je nutno na uvedené hledět v těchto volbách jako na řádně zaregistrované, a tudíž oprávněné zúčastnit se volby.

Informace ke sp.zn. Vol 84/2017; celé usnesení včetně odlišného stanoviska soudce Miloslava Výborného, člena volebního senátu, je k dispozici zde.

Sylva Dostálová

tisková mluvčí Nejvyššího správního soudu